Slunce, Zadov a pár facek

Mar| 1 2009

aneb jak jsme dojezdili

Slunečné nedělní odpoledne bylo zakončením víkendového lyžování na Šumavě. Na Zadov jsme dorazili krátce po 10 hodině, takže jsme před sebou měli zhruba pět hodin na výborně upravené sjezdovce. Bohužel pouze jedna lanovka pro čtyři lidi nebyla úplně adekvátní zájmu lyžařů. Tím spíše když skoro co jízdu zastavovala, nejdříve na pár vteřin, potom i na minuty. A nebylo to (jako minulý rok) díky nešikovně spravenému dojezdu, ze kterého padali a po hlavě dostávali i zkušenější borci.

Zhruba okolo půl druhé jsme se vrátili z obědové klobásky a opět čekáme desetiminutovou frontu. Vlek opět zastavil jako mnohokrát předtím. Čekáme minutu, dvě, pět... A nic... Asi po deseti minutách stání vlekaři početné frontě sdělili to nejhorší - dneska se dojezdilo. Můžeme se jít klouzat (doslova). Desítky lidí uvězněných na nepojízdné lanovce se ještě chvíli slunili a potom se dalších několik minut slimáčím tempem třepali nahoru. Dvě pomy vedoucí do poloviny kopce samozřejmě nestačily pojmout stovky lyžařů, proto se někteří vydali žádat zpět neprojeté jízdné. Nevím sice jak hodně museli na chudáka paní v kase přitlačit, nicméně poměrnou část z ceny dostal nazpět každý, kdo si o to řekl. Nakonec docela férové jednání, které bych například v Alpách bral jako samozřejmost, ale v Česku mě popravdě mile překvapilo.

Kdybych měl na Zadově objednanou dovolenou, asi bych byl hodně rozčarovaný. Tím spíš když vím, že absolutní výpadek lanovky byl jen vrcholem ledovce, problémy s ní si pamatuji co tam jezdím. Nevím, jestli jsou laxní vlekaři nebo udělali chybu soudruzi inženýři, každopádně bych jim vzkázal - tudy cesta nevede.